Úbytek ledu v Arktidě

Podle předběžných údajů klesla 16. září rozloha mořského ledu v Arktidě na letošní minimum. Led pokrýval jen 3,41 milionů kilometrů čtverečních plochy, což je o 760 tisíc kilometrů čtverečních pod úrovní předchozího rekordního minima z 18. září 2007. Ve srovnání s průměrným ročním minimem za období let 1979-2000 pokrývalo Severní ledový oceán o 3,29 milionů kilometrů čtverečních (neboli o 49 procent) ledu méně.

Teplo přijaté oceánem může podle některých vědců už v letošním roce ovlivnit atmosférické proudění a změnit charakter počasí na severní polokouli. Například podle profesorky Jennifer Francisové z Univerzity v New Jersey lze kvůli narušení tryskového proudění očekávat výskyt extrémních jevů v počasí v zimních měsících v Evropě a Severní Americe.

Minimální roční rozloha mořského ledu v Arktidě (nejnižší dosažené hodnoty od roku 1979)
pořadí	rok	rozloha (v miliónech km²)	datum dosažení minima
1.	2012	3,41	16.9.
2.	2007	4,17	18.9.
3.	2011	4,33	11.9.
4.	2008	4,59	20.9.
5.	2010	4,63	21.9.
6.	2009	5,13	13.9.
-	průměr 1979-2000	6,70	13.9.
-	průměr 1979-2010	6,14	15.9.

 

Rozloha mořského ledu v Arktidě se 26. srpna 2012 propadla na úroveň 4,1 milionů kilometrů čtverečních. Tím bylo překonáno rekordní minimum z 18. září 2007, kdy Severní ledový oceán pokrývalo 4,13 milionů čtverečních kilometrů ledu. Tání stále pokračuje. 7. září 2012 už led nepokrýval ani 4 miliony kilometrů čtverečních plochy. Ve srovnání se stavem ve stejném ročním období v 80. a 90. letech 20. století je zaledněná plocha o 45 procent menší. Nebývale výrazné jsou letos úbytky ve všech částech Arktidy s výjimkou Grónského moře, kde je rozsah ledu blízký průměru. Alarmující jsou i úbytky víceletého ledu. V srpnu se průměrné teploty vzduchu v Arktidě pohybovaly 1 až 3 stupně Celsia nad normálem.








Doplnění: o opožděných zpětných vazbách
(komentář slovenského klimatologa Prof. RNDr. Milana Lapina CSc.)

Oteplení Arktidy může přispět ke globálnímu oteplování, lépe ke klimatické změně zejména v důsledku tzv. opožděných zpětných vazeb (feedback https://en.wikipedia.org/wiki/Feedback):

Jde o několik procesů s různě opožděným účinkem, pričemž velká většina z nich má pozitivní zpětnou vazbu, čili zvětšuje anebo urychluje primární oteplující účinek zesilujícího skleníkového efektu atmosféry.

Jedním z najdůležitejších je ten, který se i připomíná nejčastějši, totiž změna albeda. Je známo, že oceán pokrytý kompaktním ledem a s čerstvou sněhovou pokrývkou může v Arktidě odrážet i více než 80% dopadajícího slunečního záření (v Antarktidě i více než 95%), zatímco klidná mořská hladina bez ledu i méně než 4%, čili 96% se absorbuje ve vodě a oteplí sa tím povrch moře. Vlhký rozlámaný led má albedo okolo 25%. Albedo závisí ale i na úhlu dopadu slunečního záření, proto v Arktidě sotva může albedo poklesnout pod 10%. Jde tu o tzv. rychlou zpětnou vazbu.

Další, trochu pomalejší zpětnou vazbou je uvolňování CO₂ z mořské vody a z půdy pod ledem. Je známo, že čím je mořská voda chladnejší, tím je schopná absorbovat více CO₂, oteplování Arktidy tedy přímo přispívá k růstu emisí CO₂ do atmosféry.

Ještě pomalejší zpětnou vazbou je rozmrzání permafrostu (dlouhodobě zmrzlé půdy) na ploše asi 15 milionů km² na severní polokouli. Oteplování Arktidy spolu s jinými změnami způsobuje růst zimní a letní teploty v oblastech, kde se nachází permafrost, čímž se vrstva zmrzlé půdy ztenčuje a postupně mizí. Mění se tak na močály, ze kterých uniká do atmosféry velké množství metanu a CO₂, neboť kdysi před 3 miliony lety tam rostla bujná vegetace a pod permafrostem se nachází mnoho fosilního uhlíku (část z něho sa nyní těží jako ropa, uhlí a zemní plyn). Odhady geologů naznačují, že může jít až o 500 miliard tun fosilního uhlíku, tedy skoro tolik, kolik je teď celkově v atmosféře.

Jiné zpětné vazby sa týkají obrovského množství metanu na dně Severního ledového oceánu, který po zvýšení teploty a rozrušení plovoucího a šelfového ledu může také uniknout do atmosféry. Metan je 25-krát účinnější skleníkový plyn než CO₂. Oteplování Arktidy ale znamená také zvýšení úhrnů srážek, asi o 10% na jeden °C oteplení. Tím se zvýší akumulace sněhu v ledovcích ve větší nadmořské výšce než 1500 m v Grónsku, což následně zrychlí ledovcové splazy a také sílu Labradorského mořského proudu, který může následně ovlivnit teplý Golfský proud a odklonit ho na jižnější dráhu (jde o zpětnou vazbu v horizontu století). Zvýšení úhrnů srážek ale snižuje i salinitu mořské vody v Arktidě, což způsobuje, že málo slaná a studená voda z Arktidy natéká nad teplou a velmi slanou vodu v jižnějších částech oceánů.

Teplejší Arktida znamená také oslabení cirkumpolární výškové cyklóny a oslabení zonálního západního proudění v mírných šířkách severní polokoule. To by znamenalo zásadní změnu v charakteru počasí v Evropě, neboť by sa nejenom posunula zóna pohybu frontálních poruch na sever Evropy, ale zpomalil by se i přenos vzduchu z Atlantiku nad kontinent Evropy a Asie. To by určitě přineslo delší období suchého a horkého počasí v teplém období roku, zejména v jižní polovině Evropy.

Jedinou významnější zápornou zpětnou vazbou je růst hustoty letní oblačnosti nad Arktidou, což zvětšuje albedo pro dopadající sluneční záření, ale i zpomaluje ochlazování přízemní atmosféry.

Bylo by možné připomenout i další různé opožděné zpětné vazby v souvislosti s oteplením Arktidy, které by poměrně rychle změnily charakter klimatických poměrů celé Evropy a možná i celé Země. Je to možné i dost dobře modelovat, neboť jde většinou o docela jednoznačné fyzikální procesy.


Zdroj: NSIDC